Jak mi chybí Česko?

Asi to začnu rovnou tím hlavním – Česko mi nechybí. Asi je to pořád ještě jenom počáteční nadšení, nevím… Ale život na Floridě je ve všem jiný a neříkám, že lepší, jen mně vyhovuje víc. Lidi kolem si mnohem více užívají života i když třeba pracují, nebo chodí do školy. Rodiny jsou si mnohem bližší a tráví spolu více času (nehodnotím jen podle své!). Jediný moment, kdy jsem cítila svůj původ, byl, když jsem se dozvěděla, že zemřel Karel Gott. Už před tím jsem jeho písničky rodině pouštěla, takže hned věděli o koho běží. Zapálila jsem mu svíčky a poslouchala jeho pisnicky celý den. Myslím, že tyhle věci ve vás vždycky zůstanou, ale nesmíte to nechat moc ovlivnit váš život. Dva moji kamarádi, kteří byli taky v mém distriktu na výměně, odjíždí domů. Jedna holka za porušování pravidel, ale ten kluk jen za to, že se neadaptoval. Nebudu sem psát detaily, ale myslím, že žít v přítomném momentu je to nejdůležitější!

Disney

Celý multidistrikt rye Florida a dva distrikty z Severní a Jižní Karolíny se sešli v Disney Worldu – největším Disney zábavním parku a nejúspěšnějším zábavním parku na světě. Je to magické místo a věřte mi, když řeknu, že by si to užil úplně každý. Já osobně jsem nikdy nebyla extrémní fanoušek Disney filmů nebo seriálů, ale o tom to vůbec není. Je tam spousta horských drah, dropů, vodních atrakcí, show, naučných atrakcí, pohádkových pro děti a potom jen místa, která vám seberou dech. Například vás posadí na něco jako lyžařskou lanovku, jste ve vzduchu před obrovskou (patnáct metrů vysokou cca) obrazovkou, která je do koule, takže to fakt vypadá, že letíte nad celým světem, máte tam vůně, zvuky… Nebo sedíte na simulátoru draka a lítate nad kouzelnou říší s vílami atd. Ten drak pod vámi i dýchá… Zkrátka je to vážně pro všechny. A cena je sice vysoká, ale vyplatí se to. Nám to zaplatilo Rotary, všechny výdaje kromě jídla a suvenýrů. Vážně nikdy jim nepřestanu být vděčná!

Homecoming

12. října se konal homecoming, pokud nevíte co to je, tak se jedná o něco jako školní party, holky si koupí šaty a vyzdobí se, vždycky je nějaký téma, hraje hudba a tancuje se. Oslavuje se tím konec fotbalové sezóny.

Já jsem původně vůbec nechtěla jít, přišlo mi to jako něco, co vůbec není pro mě. No nakonec mě holky překecaly a koupila jsem si lístek. Ani jsem si neuvědomila, jak to je všechno drahý! Lístek byl $25, šaty $90 a boty jsem sehnala náhodou ve slevě za $20! Takže jestli někdy budete v té situaci, že to chcete vzdát kvůli penězům, nedělejte to! Byla to naprosto skvělá noc!

Téma letošního roku byl Harry Potter a každá třída měla svou kolej (moje trida byla nebelvir, ale stejně jsem si koupila mezilidské tričko). V pondělí byl Twin day, což znamenalo, ze se mate s někým obléci stejně, takže jsem chtěla přemluvit svého kamaráda, abychom spolu měli Íjáčkovský overal, ale nepovedlo se mi to, tak jsme měli Dr. Pepper trička. V úterý byl Decade day, tak jsem se s kámoškou oblikla jako z osmdesátek. No a ve středu byl Character day, to jsem mohla mít svého Íjáčka, ale nešla jsem do školy, protože mě šíleně bolela hlava kvůli Tropické bouřce. Ve čtvrtek byl Class Spirit day, takže kolejní barva a v pátek School spirit day, takže oranžová. Ono je to fajn, nemusel dodržovat dress code pro jednou.

V sobotu pak byl ten homecoming dance, některý holky to úplně hrotily a chystaly se už od rána, to já ne.

To jsou moje šaty (a můj bracha – ne, nesli jsme spolu!)

Potom jsme se jeli fotit a konečně na samotný homecoming. Bylo to fakt skvělý, asi to tady nemůžu úplně popsat veřejně, ale jestli někdo chcete víc detailů, napište mi. Každopádně jsme proste celou noc tancovali a jedli. Nemůžu se dočkat na prom!

Dorian – Můj první hurikán

První věc, co musíte o hurikánech na Floridě vědět – lidi, kteří tu nežijí, si myslí, že je to mnohem horší, než to doopravdy je.

Když nám ohlásili Dorian, vypadalo to, že narazí přímo do mé oblasti v intenzitě 4 (intenzit je 5). Kdyby se to stalo, náš dům by pravděpodobně spadl, ale každý den se předpověď měnila, předpokládaná doba jeho příchodu se oddalovala a intenzita se pohybovala mezi 2 až 5. V pátek to vypadalo, že přijde v neděli a tak se ohlásilo zrušení školy pro pondělí a úterý, moji rodiče zvažovali přesun do Mississippi, ale pořád se to měnilo a tak jsme čekali.

Já osobně jsem byla šíleně nervózní od prvního dne, kdy byl ohlášen. Nakonec už bylo jistý, že dorazí v úterý v noci, udělali jsme velký nákup (už asi týden předem, protože se všechno vyprodalo hrozně rychle, jak se lidi připravovali).

Ve škole byl úkryt pro všechny, kdo nemají dost odolný dům a někteří lidi se evakuovali už pár dní předem, kdy to vypadalo vážně zle. I my jsme zvažovali odjezd ze státu, ale nakonec se to otočilo a nás zasáhl jen hurikán stupně 1, což je jen bouřka, takže potom, co jsem kvůli tomu týden nespala, se vlastně nic nestalo.

Aligátoři, bouřka a rozbitá loď

Jednou po škole jsme se rozhodli jet na loď. Taťka ještě nebyl doma, takže ji musel připravit můj starší brácha (to je důležitý!), který s námi ale nejel, protože měl školu. Plavba to byla skvělá, viděli jsme sem tam aligátora, což mě trošku děsilo, takže jsem se vody ani nedotkla.

Najednou, jakoby ze vteřiny na vteřinu, se hzatáhlo a ochladilo. Otočili jsme loď a jeli zpátky k autu, zatím sice nepršelo, ale dal se vidět déšť v dálce a bylo jasný, že brzo pršet začne. Vítr byl tak silný, že moje devítiletá ségra si na něj mohla lehnout a pořád stála (snad ten popis dává smysl).

Když jsme dojeli k autu, začalo zrovna trošku pršet. Naložili jsme loď a chtěli jsme odjet, když se ozvala hrozná rána a můj mladší brácha zakřičel, že se uvolnila loď. Když jí totiž ten starší odpoledne upevňoval, udělala něco špatně (nevím co, v lodích se nevyznám). Nemohli jsme jí tam nechat, protože by jí někdo ukradl, takže tam s ní táta musel zůstat a my ostatní jsme jeli domů pro hever (teda myslím, že to byl hever). Mladší děti tam zůstali a já s mamkou jsme jeli zpět. To už byla šílená bouřka, ohromný hromy a blesky (fakt strašidelný). Naštěstí zbytek proběhl vpohodě, naložili jsme loď a jeli jsme domů.

Orientation Meeting pro celý multidistrikt

Vítejte u dalšího mého příspěvku. Tentokrát jsem vám přidala i fotky a doplnila jsem je i do starších článků.

Minulý víkend jsem byla v Lake Yale Campu na Orientation Meetingu pro všechny výměné studenty na Floridě a pár lidí z Georgie. Celkem nás tam bylo 52.

Začínalo to v pátek, já jsem vůbec nešla do školy, protože jsem jela s Tracy, která to organizuje, a cesta nám zabrala 50 minut (některým jiným dětem to trvalo i přes 4 hodiny!!!). Hned od začátku jsem se začala bavit s jednou holkou z Německa a klukem z Islandu. Potkala jsem Ms. Karen, s kterou jsem si před tím asi půl roku jen mailovala a musím říct, že byla hodně vtipná!! Asi jeden z nejvtipnějších lidí, co jsem kdy potkala.

Postupně přijížděli další studenti a byl oběd. Na rozdíl od meetingů v Česku tam bylo výborné jídlo a všichni si chodili přidávat.

Šli jsme se ubytovat a musím říct, že jsem si v té chatce připadala jako ve vězení nebo v nemocnici!

Většinu času jsme jen poslouchali prezentace rotariánů nebo zkušenosti rotexáků, ale ve volném čase jsme se skvěle bavili. Sice jsme spolu strávili jen 2 dny, ale díky tomu, že zažíváme všichni prakticky to stejné, skvěle jsme si rozuměli a byla to většinu času sranda.

Musím ale říct, že mi po těch dvou dnech vážně chyběla moje postel a rodina, takže jsem se vážně těšila domů.

První dny školy

První, co bych nechtěla zapomenout zmínit, že tvořit si kamarády v americké škole je mnohem jednodušší než v české. A to ze dvou důvodů:

1) Máte na každý předmět jiné spolužáky – potkáte více lidí (a celkově je tu mnohem více studentů – 3000)

2) Lidi obecně jsou tu mnohem přátelštější (ale to už jsem asi zmínila)

+jsem exchange student a lidi se docela zajimají

Dneska jsem ve škole po třetí a už jsme si docela zvykla na velikost. Prakticky všechno je v něčem jiné, přestávky jsou kratší, jsou jenom k přemístění. Na druhou stranu, oběd je přes hodinu. Každý den mám stejný rozvrh, musím nosit uniformu. V minulých letech se na to prý nedbalo, ale teď už se musí (kvůli střelám na školách) takže musíme mít jednobarevnou polokošili, ID kartu pověšenou na krku, džíny bez děr a jenom modré/černé/khaki. Ještě trička školy jsou povolená. První den se to moc neřešilo, ale hned druhý den dostalo přes 80 studentů ISS (in school suspension) mezi nima byla i ta holka mého bráchy, protože měla v kraťasech díry.pokud má někdo mikinu, donutí ho jim ukázat triko. I učitelé to musí dodržovat.

První den jsme měli Home Room rozvrh, to znamená, že máme nultou hodinu, která začíná v času normální první, a všechny ostatní hodiny jsou malinko kratší. Nic se tam nedělo, jenom potřebovali nechat čas na vyzvednutí ID a rozvrhu těm, kdo to nestihli před zvonením. Měla jsem v ruce mapu a rozvrh, protože jsem si to nemohla zapamatovat a chodila jsem jako prvák, jenže těch bylo okolo tolik, že to nikdo neřešil.Navíc jsem ten den jela s bráchovou holkou, která mi vše ukázala a sešla se se mnou na obědě, abych nebyla sama. Je úplně úžasná!

V hodinách se nic moc nedělo, jenom nějaké základní informace o průběhu vyučování. Abych byla upřímná, tenhle školní systém je mnohem propracovanější než český. Nejde o to, abyste prošli do další třídy. Vážně vás tu chtějí něco naučit. Můžete poslouchat jedno sluchátko, pokud vám vyhovuje tak pracovat, můžete jíst, když zrovna napíšete, pokud jíte potichu. Můžete si opravovat testy, protože nejde o to, jestli se to naučíte na první pokus, ale jestli se to naučíte. Třídy mají křesla a sedací míče. Tyhle maličkosti tu školu dělají fakt více zábavnou. A učitelé jsou mnohem mnohem mnohem přívětivější a zároveň je na nich vidět, jak je jejich práce baví. Mám tady úplně chuť učit se Němčinu, protože ten učitel mě zaujme a ne jako…. no nebudu psát jméno. Takže už první den jsem ze školy odcházela nadšená. Jedině dvě chyby jsem udělala.

1) nevzala jsem si žádné pítí

2) kupovala jsem si oběd (Ta jídelna je sice asi 3x větší než ta, kterou máme v Česku. Ale na škole je 10x víc lidí a všichni mají oběd ve stejnou chvíli. Takže fronta a hluk jsou vážně příšerný.)

Druhý den byl už podle normálního rozvrhu, ale pořád jsme se spíš seznamovali s učiteli. Bavila jsem se s pár lidma a už se pomalu začínala ve škole orientovat.

No a dnešek – teď čekám na odvoz ze školy (zácpy bývají vážně příšerný). Naučila jsem se jak funguje americký zámek na skříňce (jako v seriálech, mají to teda složitý!)

Zašla jsem si do ztrátů a nálezů pro lunchbox, který jsem včera ztratila (naštěstí až po obědě). Zjistila jsem, že matiku tu mají vážně jednoduchou, ale nevím jistě, jestli přestoupím na těžší, protože to vyrovná historii, angličtinu a němčinu, který jsou těžký (na němčině je hlavně těžký dvakrát překládat – z němčiny do angličtiny a pak ještě v hlavě do češtiny, snad to dává smysl). Po škole bývám docela unavená, jak pořad poslouchám anglicky, ale to se časem srovná. No a to je pro teď asi vše.

Před začátkem školy

Už jsme na Floridě jedenáct dnů a je to upřímně nejlepší čas mého života. Mám úžasnou rodinu a to je základ. Pořád se něco děje, takže po prvních dvou dnech, kdy mě až úplně bolelo břicho a hrudník z toho, jak na mě dolehl fakt, že jsem pryč vážně na rok a že tady nikoho neznám, jsem se uvolnila. Navíc jsem se tu pořad cítila divně, kdykoliv jsme jeli někam ven, protože vážně všechno je v něčem jiné. Tráva, cola, poznávací značky, pavouci, obchodní centra… prostě všechno.

Nikdo tu nechodí pěšky a netřídí se tu odpad, když máte chuť na určitou příchuť zmrzliny v deset večer, jede se nakoupit…

Moje škola je obrovská, byla jsem tam vyřizovat nějaký papíry a fakt budu potřebovat mapu! Ale je moc hezká a udržovaná.

Předevčírem jsme jeli do Orlanda hrát Whirlyball (doufám, že se to píše takhle). Je to ježdění v pouťových auťíčkách s pálkou podobnou té na lacross se hází míčky na čtvercovou desku. Byla to fakt hrozná sranda!! Včera jsme měli večeři s babičkama a dědečkama. Všichni jsou na mě moc hodní a začínám si tu zvykat.

Let a první dny

Jenom pro začátek, nevěděla jsem, jak to mám psát. Jestli, když napíšu, že je něco fakt špatný, tak se nezačnete bát, že jsem nešťastná, nebo když napíšu, jak jsou moje rodina a kamarádi super, si nebudete myslet, že vás mám méně ráda. Tohle je teď můj nový život a samozřejmě není jednoduchý, ale ani není horší (a doufám nebude) než ten v Česku.

Dva dny před odletem už jsem začala být nervózní. Špatně se mi jedlo a chodila jsem hodně na záchod, ale to je asi normální. V pátek jsem vstala v 4:30 a už jsem byla vážně hodně nervozní. Naštěstí šlo všechno hladce. Dojeli jsme na letiště, rozloučili se a já prošla první kontrolou (jenom tou, kam dáte pas a vyfotí vás to). Našla jsem si svůj gate a odbavila příruční zavazadlo. Musela jsem asi hodinu a půl čekat, ale nebylo to vůbec hrozný. V letadle jsem seděla vedle milé paní s chlapečkem a hodně jsme si povídali, takže mi těch deset hodin i docela uteklo.

Tohle je jídlo, které jsme dostali. To první bylo docela dobrý, jenom ta kaše s fazolkami mi nechutnala. Zmrzlina byla super a ta Cola je normální, jenom mi přišlo hustý, že je tam napsáno Coke (věděla jsem, že to v USA tak je, ale stejně). Jediný, co mi fakt vadilo, byly turbulence a přistávání. To jsem byla fakt nervozní.

Když jsem vystoupila ve Philladelphii, musela jsem nejdřív na imigrační kontrolu a ta byla nakonec docela v pohodě, protože úředník, u kterého jsem byla, viděl, jak jsem nervózní, takže se ani na nic moc neptal. Znovu jsem odbavila kufr a šla do haly, kde se jí. Měla jsem přes čtyři hodiny času, takže jsem zavolala domů a kamarádce. Potom jsem se dívala na Friends a šla zase ke gateu. Už jsem byla šíleně unavená a v letadle byla tma, tak jsem skoro celou cestu spala.

V Orlandu jsem vystoupila a jela metrem pro kufry. Nějak (netuším jak) jsem se minula se svou rodinou a všemi, kdo na mě čekali, takže když jsem už měla kufr, musela jsem jim napsat, kde jsem a přijeli za mnou. Navíc prezidentku našeho klubu zdržela nehoda vlaku a auta, takže tam přijela až po mně, i když moje letadlo mělo dvě hodiny spouštění. Nakonec jsme se ale všichni setkali a mohli jsme jet domů, kde jsem konečně mohla jít spát.

První den ráno jsme s rodinou prošli otázky první noci a jeli jsme na oběd (i moje devítiletá ségra toho sní třikrát víc než já). Vrátili jsme se domů, chvíli jsem si jen povídala s mladšími sourozenci (mám dva mladší a jednoho staršího) a potom jsme šli všichni do bazénu. Nejdřív jsme měli válku s balonků napuštěnými vodou. To byla fakt sranda. A potom jsme hráli na třetího (v pěti lidech). Večer jsme se koukali na Descendants 1, protože vyšla trojka. Je to super film! Můj osobně nejoblíbenější díl je dvojka. Tak se koukněte, jestli máte čas.

V neděli jsme jeli na oběd a potom do kina (důvod, proč začínám obědem je, že jenom já a mamka vstáváme na snídani). A potom jsme jeli do kina na Top Gun, protože je to oblíbený film mého staršího bráchy a vrátili ho do kina. Ty sedačky se daly rozložit na ležení, takže to bylo fakt super!!! Potom k nám přijel kamarád mého mladšího bráchy a holka staršího. Byli jsme v bazénu a hráli super hru, která byla docela podobná slepé bábě a potom jsme hráli tu hru, kde každý říká slovo a skládá se věta. Večer jsem byla zase se ségrou (vlastně skoro nikdy nejsem sama).

No, a včera jsme jeli nakupovat školní uniformy, to bylo docela těžký, protože mladší sourozenci pořád někam běhali, ale přežili jsme, šli na oběd a vrátili se domů. Konečně jsme se koukni na Descendance 3 a šli spát. No a teď je úterý ráno, píšu blog a sleduju Dance Moms.

Co se týče emocí, tak hlavně v neděli jsem byla hodně smutná a prakticky celý den se mi hrozně stýskalo. Asi mi tak nějak došlo, že nikoho neuvidím tak dlouho. Teď už je to docela v pohodě.

ČTYŘI DNY PŘED ODLETEM – Proč a jak jsem se do vyměnného programu zapojila?

Tak už jsem musela začít balit a celkově mi došlo, jak se výměna blíží. Je to docela děsivý pocit, že za týden budu na druhém konci světa a hlavně to, že o cestě do USA jsem snila roky a nemám tušení, jestli se moje očekávání naplní. Taky jsem všechny, kdo to budou číst, chtěla poprosit, aby mi nepřipomínali pravopisné chyby, protože mi je úplně jedno, že je tady budu dělat.

Před rokem (konkrétně na konci srpna 2018) jsem se dozvěděla o Rotary a jejich výměnném programu. Už dříve jsem se na podobné organizace dívala, ale byla jsem moc mladá. Tentokrát už jsem jet mohla a tak jsem se skoro hned zeptala rodičů, jestli by mi něco takového dovolili. Je pravda, že hodně lidí okolo mi říkalo, jak by jim to jejich rodiče nikdy (nebo v tak nízkém věku) nedovolili. Moji rodiče, ale věděli, že to byl můj sen již dlouho a táta navíc Rotary znal, takže si o tom začali zjišťovat více informací.

První Rotary pohovor byl v říjnu, jen s zástupci pražských klubů, protože vždycky musíte mít sponzorský klub, který vás na výměnu vyšle a vy ho v zahraničí zastupujete. Tam jsem přednášela první z mnoha prezentací o mně. Pořádně nervózní jsem začala být až na místě, když jsem přes dveře slyšela, jak se holky přede mnou ptali na otázky o české a slovenské historii (na to u mě už naštěstí nezbyl čas). Tam jsem poprvé poznala prezidentku (teď už bývalou) mého klubu Katku Duškovou. Pamatuju si, že se jediná netvářila tak přísně jako ostatní.

Další setkání bylo 4. listopadu – Orientation Meeting I. Konalo se v Třebíči a jestli se do programu někdy přihlásíte, tak v téhle části ještě nic není závazné. Proto se můžete zúčastnit, i v případě, že si nejste jistí. Tentokrát jsme jen celý den seděli a poslouchali přednášky o různých zemích od studentů, kteří se z výměny vrátili (tzv. Rotexáků). Já jsem si dělala poznámky a teď je mám vedle sebe. Poslední dvě věty, které jsem si ten den zapsala byla: Když o tom mluví ti Rotexáci, některým se do očí hrnou slzy a já mám husi kůži. Vím úplně na 1000 %, že to chci zažít!

Ten den jsem si myslela, že pojedu do Austrálie, protože se mi líbila prezentace o ní. Později jsem to přehodnotila, protože mám hrůzu ze zvířat, která tam žijí. Vyplňovala jsem preference zemí (ještě v tom listopadu) a měla jsem tam jen tři. Na prvním místě USA, na druhém Austrálii a na třetím Kanadu. Upřímně, zpětně to vůbec nechápu, mám štěstí, že mi z celého USA vyšla Florida, vzhledem k tomu, že jsem pořádně chtěla jen na Floridu nebo do Kalifornie. Říká se, že risk je zisk a jsme ráda, že v tomhle případě to platilo.

23. – 25. listopadu se konal Orientation Meeting II. Ten byl na Slovensku v Trenčíně a už cesta na něj pro mě byla dost hrozná. Jela jsem autobusem a zbylo na mě místo úplně vzadu uprostřed. Ten autobus neměl pásy, takže jsem při každém přibrždění padala do té uličky a navíc na mě usnul cizí kluk (později se ukázalo, že jel taky na OM, tak doufám, že tohle nečte). Koukala jsem se na filmy a snažila se ho ignorovat. Když jsem vystoupila, seznámila jsem se s jednou skvělou holkou, která náhodou skončila i na stejném pokoji jako já a skvěle jsme se bavily.

Ještě ten den, kdy jsme přijeli, jsme psali testy z angličtiny, v tu chvíli jsme si připadala jako největší antitalent na světě! Absolutně mi to nešlo. Navíc nám rozdali jmenovky a sbírali jsme zelené a červené body. Řekli nám, že podle toho dostaneme místo pobytu, ale do teď nevím, jak vážně se to bralo… každopádně jsem se vážně snažila a na konci jsem těch zelených měla nejvíc.

Další den nás testovali už od rána. Byly 4 „testy“. Jeden byl v angličtině – mluvená část k předešlém testu. Další byl s Rotexáky, ti se ptali, jak bychom reagovali v různých situacích. Další s dospělými, tenhle byl nejhorší, ptali se na otázky typu – proč jsi ty ten nejlepší adept, nebo co byla největší chyba v tvém životě) a poslední byl nějaký mixovaný, ptali se na informace o Rotary, Česku a Slovensku. Pointa toho celého (kromě angličtiny) stejně byla jenom nás vystresovat co nejvíc a potom nás donutit nějak mluvit. Bylo nás tam 80 a každý měl při každém testu jen 10 minut a potom hodinu čas do dalšího. Hodně lidí se fakt klepalo a nemohli mluvit. Jestli tohle někdy podstoupíte, nejlepší je se nestresovat, tím ukážete, že výměnu nejlépe zvládnete, protože uvažujete v klidu.

Celkově jsme si ten meeting všichni užili, protože ve volném čase se hrály hry a bylo to jako tábor… s lidmi, kteří jsou v podobném věku a s podobnými zájmy si prostě rozumět budete. V neděli už jsme jen měli prostor promluvit si s jednotlivými Rotexáky o vyměnách v různých zemích a dostali jsme přednášku (dost podrobnou) o vyplňování přihlášek (protože to je vážně ta nejhorší část procesu).

Dalších pár měsíců jsme jen vyplňovali přihlášky, měly valžně hodně částí, a čekali jsme, až nám řeknou, do jaké země jedeme.

Já jsem se to, že jedu na Floridu, dozvěděla 21. března, kdy mi přišel mail, ale já jsem zrovna byla na tréninku a když jsem se vrátila, tak mi to rodiče s bráchou řekli. Do té chvíle, než to ze mě spadlo, jsem si ani neuvědomila, jak jsem nervózní, ale byla jsem. Volala jsem hned svojí nejlepší kamarádce a i slzička mi stekla.

Za pár týdnů se mi ozvala i moje rodina, budu mít tři sourozence a všichni vypadají hrozně mile. Jednou jsem s nimi videochatovala a s host mamkou si i docela píšeme. Upřímně se na ně hrozně těším… a to je asi zatím vše, protože pokračování ještě sama neznám 😀

Vytvořte vlastní web s WordPress.com
Začít