ČTYŘI DNY PŘED ODLETEM – Proč a jak jsem se do vyměnného programu zapojila?

Tak už jsem musela začít balit a celkově mi došlo, jak se výměna blíží. Je to docela děsivý pocit, že za týden budu na druhém konci světa a hlavně to, že o cestě do USA jsem snila roky a nemám tušení, jestli se moje očekávání naplní. Taky jsem všechny, kdo to budou číst, chtěla poprosit, aby mi nepřipomínali pravopisné chyby, protože mi je úplně jedno, že je tady budu dělat.

Před rokem (konkrétně na konci srpna 2018) jsem se dozvěděla o Rotary a jejich výměnném programu. Už dříve jsem se na podobné organizace dívala, ale byla jsem moc mladá. Tentokrát už jsem jet mohla a tak jsem se skoro hned zeptala rodičů, jestli by mi něco takového dovolili. Je pravda, že hodně lidí okolo mi říkalo, jak by jim to jejich rodiče nikdy (nebo v tak nízkém věku) nedovolili. Moji rodiče, ale věděli, že to byl můj sen již dlouho a táta navíc Rotary znal, takže si o tom začali zjišťovat více informací.

První Rotary pohovor byl v říjnu, jen s zástupci pražských klubů, protože vždycky musíte mít sponzorský klub, který vás na výměnu vyšle a vy ho v zahraničí zastupujete. Tam jsem přednášela první z mnoha prezentací o mně. Pořádně nervózní jsem začala být až na místě, když jsem přes dveře slyšela, jak se holky přede mnou ptali na otázky o české a slovenské historii (na to u mě už naštěstí nezbyl čas). Tam jsem poprvé poznala prezidentku (teď už bývalou) mého klubu Katku Duškovou. Pamatuju si, že se jediná netvářila tak přísně jako ostatní.

Další setkání bylo 4. listopadu – Orientation Meeting I. Konalo se v Třebíči a jestli se do programu někdy přihlásíte, tak v téhle části ještě nic není závazné. Proto se můžete zúčastnit, i v případě, že si nejste jistí. Tentokrát jsme jen celý den seděli a poslouchali přednášky o různých zemích od studentů, kteří se z výměny vrátili (tzv. Rotexáků). Já jsem si dělala poznámky a teď je mám vedle sebe. Poslední dvě věty, které jsem si ten den zapsala byla: Když o tom mluví ti Rotexáci, některým se do očí hrnou slzy a já mám husi kůži. Vím úplně na 1000 %, že to chci zažít!

Ten den jsem si myslela, že pojedu do Austrálie, protože se mi líbila prezentace o ní. Později jsem to přehodnotila, protože mám hrůzu ze zvířat, která tam žijí. Vyplňovala jsem preference zemí (ještě v tom listopadu) a měla jsem tam jen tři. Na prvním místě USA, na druhém Austrálii a na třetím Kanadu. Upřímně, zpětně to vůbec nechápu, mám štěstí, že mi z celého USA vyšla Florida, vzhledem k tomu, že jsem pořádně chtěla jen na Floridu nebo do Kalifornie. Říká se, že risk je zisk a jsme ráda, že v tomhle případě to platilo.

23. – 25. listopadu se konal Orientation Meeting II. Ten byl na Slovensku v Trenčíně a už cesta na něj pro mě byla dost hrozná. Jela jsem autobusem a zbylo na mě místo úplně vzadu uprostřed. Ten autobus neměl pásy, takže jsem při každém přibrždění padala do té uličky a navíc na mě usnul cizí kluk (později se ukázalo, že jel taky na OM, tak doufám, že tohle nečte). Koukala jsem se na filmy a snažila se ho ignorovat. Když jsem vystoupila, seznámila jsem se s jednou skvělou holkou, která náhodou skončila i na stejném pokoji jako já a skvěle jsme se bavily.

Ještě ten den, kdy jsme přijeli, jsme psali testy z angličtiny, v tu chvíli jsme si připadala jako největší antitalent na světě! Absolutně mi to nešlo. Navíc nám rozdali jmenovky a sbírali jsme zelené a červené body. Řekli nám, že podle toho dostaneme místo pobytu, ale do teď nevím, jak vážně se to bralo… každopádně jsem se vážně snažila a na konci jsem těch zelených měla nejvíc.

Další den nás testovali už od rána. Byly 4 „testy“. Jeden byl v angličtině – mluvená část k předešlém testu. Další byl s Rotexáky, ti se ptali, jak bychom reagovali v různých situacích. Další s dospělými, tenhle byl nejhorší, ptali se na otázky typu – proč jsi ty ten nejlepší adept, nebo co byla největší chyba v tvém životě) a poslední byl nějaký mixovaný, ptali se na informace o Rotary, Česku a Slovensku. Pointa toho celého (kromě angličtiny) stejně byla jenom nás vystresovat co nejvíc a potom nás donutit nějak mluvit. Bylo nás tam 80 a každý měl při každém testu jen 10 minut a potom hodinu čas do dalšího. Hodně lidí se fakt klepalo a nemohli mluvit. Jestli tohle někdy podstoupíte, nejlepší je se nestresovat, tím ukážete, že výměnu nejlépe zvládnete, protože uvažujete v klidu.

Celkově jsme si ten meeting všichni užili, protože ve volném čase se hrály hry a bylo to jako tábor… s lidmi, kteří jsou v podobném věku a s podobnými zájmy si prostě rozumět budete. V neděli už jsme jen měli prostor promluvit si s jednotlivými Rotexáky o vyměnách v různých zemích a dostali jsme přednášku (dost podrobnou) o vyplňování přihlášek (protože to je vážně ta nejhorší část procesu).

Dalších pár měsíců jsme jen vyplňovali přihlášky, měly valžně hodně částí, a čekali jsme, až nám řeknou, do jaké země jedeme.

Já jsem se to, že jedu na Floridu, dozvěděla 21. března, kdy mi přišel mail, ale já jsem zrovna byla na tréninku a když jsem se vrátila, tak mi to rodiče s bráchou řekli. Do té chvíle, než to ze mě spadlo, jsem si ani neuvědomila, jak jsem nervózní, ale byla jsem. Volala jsem hned svojí nejlepší kamarádce a i slzička mi stekla.

Za pár týdnů se mi ozvala i moje rodina, budu mít tři sourozence a všichni vypadají hrozně mile. Jednou jsem s nimi videochatovala a s host mamkou si i docela píšeme. Upřímně se na ně hrozně těším… a to je asi zatím vše, protože pokračování ještě sama neznám 😀

Publikoval ahojky

ahojky, jsem teď na Floridě a nechci Vám pořád psát, tak si to tady všichni přečtěte, prosím

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte vlastní web s WordPress.com
Začít
%d blogerům se to líbí: